12. kapitola - Záchranná mise

7. listopadu 2011 v 17:28 | Natasha Bedlife |  Upíří škola
Tak je tu další kapitola. Vím, trochu pozdě, ale blíží se řodičák a učitelé se rozhodli, že nás zamoří učením :-) Ale stejně jsem si na povídku našla čas. Aspoň trochu.
Doufám, že se kapitolka bude líbit a byla bych moc ráda za nějaké komentáře.
Natasha Bedlife



12. kapitola

Chtěla jsem se otočit za majitelem hlasu, ale ten mě nenechal. Naklonil se k mému uchu.
"Buď v klidu. Nechci ti ublížit." Pistole v mých zádech ale odporovala jeho slovům. "Jdi ven. Tam si můžeme v klidu promluvit." Poslechla jsem. Ještě předtím jsem se ale podívala na Ariu a Adriana, které hlídal už jen Dominik. Takže Cameron je tu někde poblíž. Tak snad se mu neztratíme z dohledu.
Dostali jsme se až do malé místnosti, která sousedila s tanečním sálem. Sloužila jako menší jídelna, ale v tuhle chvíli byla prázdná. Služebnictvo mělo jinou práci.
Únosce mě chytil za ramena a hrubě posadil na nejbližší židli. Pak si stoupl přede mě.
"Teď můžeme v klidu dokončit rozhovor." Na chvíli se odmlčel. Nad něčím pravděpodobně přemýšlel, ale přesto si mě prohlížel se zájmem. "To je ironie. Před sedmi hodinami jsi v ruce držela pistoli ty a mířila jsi na mě. Jak se role rychle obrátili." Zvedla jsem vějíř a začala se ovívat. Snažila jsem se působit uvolněně, ale uvnitř jsem se modlila, aby se Cameron objevil co nejdřív. Moje myšlenky se stali realitou, když se místností ozval zvuk odjišťující se zbraně.
"Odlož pistoli, Ivanove." Zvedla jsem se ze židle a přešla ke Cameronovi, který mířil Dimitrijovi na hlavu. Ten sklonil pistoli, ale pořád ji držel v ruce.
"Kde je Elle, Dimitriji? V tom skladišti, kde jste "mě" zabili? Nebo na velitelství?" Cameron se na mě krátce podíval a pak se zase věnoval Dimitrijovi. Ten na mě hleděl vyrovnaně. Jeho odpověď už taková ale nebyla.
"Jak víš o tom skladišti? Postaral jsem se, aby se do tvého okolí nedostali lidské noviny. A nikdo jiný by si tě s tím spojit nemohl. Jak to tedy víš?" Bod pro Slezsky a spravedlnost.
"To není důležité. Udělal jsi chybu, Ivanove. Tak nám řekni, kde je Elle a možná z toho vyjdeš jen s doživotím. Musel bys ale ještě přiznat, že jsi svých rozhodnutí a skutků litoval. A musela by se stát královnou princezna Aria." Při poslední větě jsem se mimoděk usmála. Ano, věřím, že se Aria stane královnou. A nejsem jediná.
"Už to víš, tak proč se mě ptáš?" Měl pravdu. Věděla jsem to. Ale přesto jsem se potřebovala ujistit. Kývla jsem na Camerona, který mi podal pistoli a odešel pro Ariu, Adriana a Dominika. Je čas.
Zůstala jsem tedy s Dimitrijem v místnosti sama, ale potřebovala jsem se ujistit, že hned po našem odchodu nezavolá Alexovi. Musela jsem se tedy rozhodnout rychle.
"Natašo, víš, že tě miluji. Nechtěl jsem ti ublížit a nemám to ani v plánu. Odlož pistoli. Utečeme spolu a budeme si užívat jeden druhého. A nějaké závazky nebo královský dvůr pro nás nebudou existovat. Jen ty a já." Byl tu ještě jeden problém, který budu muset rychle vyřešit. Naši vzájemnou přitažlivost. To už ale to místnosti vstoupil Cameron s Dominikem a přerušili tak tok mých myšlenek. Musela jsem okamžitě vyřešit Dimitrijovo hlídání.
"Dominiku, ty tu zůstaneš a budeš mít na starosti Ivanova. Někdo musí uhlídat jeho aktivity. Nechceme přece, aby své podřízené varoval." Dominik jen kývl. Tento úkol byl asi nejdůležitější. Kdyby totiž Dominik zklamal, je celá záchranná operace v p... vy víte kde. Moment překvapení se hodí, obzvlášť když nevíte, proti komu stojíte.
"Hodně štěstí." Víc nebylo potřeba říct. Odešla jsem tedy spolu s Cameronem a Dominika s Dimitrijem nechala za sebou. Musím se připravit.

V autě bylo ticho. Ani rádio nebylo zapnuté. Cameron řídil, já seděla na místě spolujezdce a navigovala. Aria a Adrian spali na zadní sedačce. Nejdřív se s námi hádali a tvrdili, že stejně v téhle situaci neusnou, ale když jsem jim oznámila, že potřebujeme, aby měli sílu použít magii na nepřítele, jejich protesty pomalu upadali. Nakonec souhlasili s podmínkou, že se bude střídat Adrian s Cameronem a Aria se mnou. Prý abychom měli síly i my dva. Na to jsem nemohla nic říct.
"Tašo, mám jet doleva nebo rovně?" Cameron na mě mluvil už nějakou dobu, ale až tohle mě osvobodilo z myšlenek.
"Promiň, doleva." Pak bylo zase ticho. Ze zadu bylo slyšet slabé chrápání. I přesto, že se Adrian snažil vydávat za poloboha, chrápání se ještě nezbavil.
Cameron zastavil na pumpě a my se tak mohli protáhnout a dát si něco k jídlu a pití. Já jsem mezitím natankovala. Do Jacksonville to bylo ještě pořádný kus cesty, protože královský dvůr se nenacházel na Floridě, ale v Texasu poblíž hranic s Mexikem.
Přestávka trvala půl hodiny a další úsek cesty řídil Adrian a Aria navigovala. Já a Cameronem jsme si tedy mohli v klidu odpočinout, což se po takovém dni náramně hodilo. Sice jsem si myslela, že nebudu spát, ale když mě probudil pohyb vedle mě, vyskočila jsem. Byl to jen Cameron, který hledal lepší polohu. Podívala jsem se na hodinky a nemohla uvěřit vlastním očím. Spala jsem skoro dvě hodiny. Před námi bylo ještě několik mil a další benzínová pumpa v nedohledu, pokračovala jsem tedy ve spánku.

Do Jacksonville jsme dorazili druhý den večer. Já i Cameron jsme byli v pohodě, ale Aria a Adrian měli kruhy pod očima a nateklé rty. To je známka toho, že nutně potřebují krev. Na tuto situaci jsem byla naštěstí připravená. V kufru byl chladicí box a v něm čtyři pytlíky krve. Musela jsem kvůli tomu vykrást Vampýrskou krevní banku na královském dvoře, ale co bych pro své přátele a budoucí královnu neudělala?
"Tašo, ty jsi poklad. Mě ani nenapadlo, že bychom si je měli vzít. A to jsme Vampýři." Bohužel musel každému stačit jen jeden pytlík. Ty další dva byli na zpáteční cestu. To je budou možná potřebovat více. Rozložila jsem mapu na kapotu auta a zahájila brífink.
"Takže skladiště se nachází asi 30 km jižně od města. Pojedeme tedy po téhle silnici. Tady je starý opuštěný dům, takže tam necháme auto a zbytek cesty půjdeme pěšky. Myslím, že objekt bude střežený kamerami, takže budeme muset najít hluché místo. Came, ty to prozkoumáš, já zatím prostuduji plány budovy a Aria s Adrianem si procvičí své kouzelné schopnosti." Pak jsme pokračovali v cestě.
Zastavili jsme na zvoleném místě a vystoupili z auta.
"Kdyby něco, tady máš vysílačku." Podala jsem ji Camovi a druhou si sama připevnila. Aria s Adrianem si stoupli stranou a o něčem se radili. Naklonila jsem se ke Camovi.
"Byla bych ráda, kdyby se toho vůbec neúčastnili, ale stojí si za svým. Doufám tedy, že se ti povede nějaké hluché místo najít. Já zatím prohlédnu ty plány. Jsou ale 50 let staré a je možné, že si to tam Vasil s Dimitrijem mezitím přestavili." Cameron se na mě zazubil.
"Neboj. Já hluché místo najdu. A v nejhorším ho vytvořím." Pak mi dal pusu. Pusa se pomalu převrátila v pořádný polibek. Ukončila jsem to já.
"Běž už. Elle nemá tolik trpělivosti ani času." Kývl a odešel. Otočila jsem se k sourozencům a málem padla na zadek. Aria a Adrian stáli proti sobě s upřenými pohledy. To ale nebylo to, co mě tak vykolejilo. Kolem nich létali ohnivé koule v různých formacích. Když jich bylo kolem deseti, jako kdyby dal někdo povel, koule začali útočit na toho druhého a zároveň chránili svého majitele.
Nikdy jsem neviděla Vampýra používat svoje schopnosti, natož útočné, takže jsem byla fascinovaná. Ano, byli připravení. Musela jsem je tedy přerušit. Nechtěla jsem, aby zbytečně plýtvali silami.

Do skladiště jsme se dostali před půlnocí. Cameron nakonec objevil cestu, která nás dostane nepozorovaně dovnitř. Byl v tom ale jeden háček. Byla to kanalizace.
"Cože? To jako půjdeme výkaly?" Adrian i Aria byli bledí. Ta představa je moc nenadchla, ale když jsem jim připomněla, proč do toho jdou a že je nikdo nenutil, nakonec souhlasili. Ani mě se představa, že polezu kanálem nelíbila, ale nebylo na výběr.
Tunel končil v místnosti s různými věcmi, jako jsou staré nářadí. Usoudila jsem tedy, že tohle bude skladiště. S Cameronem jsme museli vykopnout mříž, která byla na konci tunelu a pak jsme se začali rozhlížet. Do okna mi padnul hever, který toho měl už hodně za sebou. Ale hodit se může, tak jsem ho vzala. Cameron vzal páku. Ukázala jsem ke dveřím, které byli na druhém konci místnosti. Cameron kývl a já dala Arie a Adrianovi znamení, aby zůstali na místě. Pomalu jsme se blížili ke dveřím, když se otevřeli a v nich se objevil Alex. Zastavili jsme se a koukali na sebe. Alexovi se blýsklo v očích. Vzala jsem hever a připravila se na souboj. Jenže Cameron byl rychlejší, takže ho praštil pákou do hlavy a ten se skácel k zemi. Zamračila jsem se.
"Ten byl můj." Cameron jen pokrčil rameny.
"Promiň, ale není čas. Svážeme ho a necháme ho v tunelu. Tam snad neudělá moc škody." Adrian k nám došel a podal Cameronovi provaz.
"Cameron má pravdu. Akorát by nás to zdržovalo a tebe vysílilo. Jestli chceš, tak další je tedy tvůj." S tím návrhem jsem souhlasila. Zasadili jsme zpátky mříž a vyrazili ke dveřím. Naskytnul se nám zajímavý pohled.
"Co teď?"

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

S kým chcete v povídce vidět Natašu jako pár?

S Dimitrijem
S Adrianem
S Cameronem
S někým jiným

Komentáře

1 elrin elrin | 8. listopadu 2011 v 17:20 | Reagovat

skvělá povídka, jsu hodně zvedavá s kým nakonec Nataša skončí ;-)

2 Elisa Elisa | Web | 8. listopadu 2011 v 23:32 | Reagovat

no, som zvedavá ako to bude ďalej s tou záchrannou akciou :-) a dúfam, že ju nakoniec vyslobodia :-)

3 Edemsova Edemsova | 9. listopadu 2011 v 8:56 | Reagovat

Je videt ze autor je velice sikovny je to krasna,povidka a uz se tesim na pokracovani

4 Natasha Bedlife Natasha Bedlife | Web | 9. listopadu 2011 v 18:21 | Reagovat

[3]: Marťas, nemusíš to zase tolik přehánět :-D

[2]: No to já taky doufám :-D :-D

[1]: Popravdě, to sama ještě nevím :-D

5 Hayley Hayley | Web | 12. listopadu 2011 v 10:29 | Reagovat

[4]: no vidím, že to bude ešte zaujímavé :-D  :-D  :-D  :-D  :-D už sa teším :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama