5. kapitola - Audience a nákupy

28. září 2011 v 10:05 | Natasha Bedlife |  Upíří škola
Bohužel jsem měla teď dost učení, takže kapitolku přidávám až teď. Přeji pěkné počtení :-)





5. kapitola

Ve sborovně byl kromě nás Dimitrij a Daniel. Green se chystal něco říct, ale předběhla jsem ho.
"Počkejte. Nechte mě hádat. Chcete mi oznámit, že zkoušky budu dělat už pozítří." Green se tvářil překvapeně, dokonce i Daniel, ale s Dimitrijem to ani nehnulo. Určitě očekával, že na to přijdu. Nebo mi to někdo řekne.
"Jak to víte?" zeptal se mě Green.
"Řekl mi to Cameron Woolsey. Zítra přijede královna a po zítří zase odjíždí. Kdy jindy by se zkoušky měly konat?" Dimitrij ke mě pomalu přistoupil.
" A co když jsme ti chtěli říct, že se zkoušky ruší?" Jak se zdá, ten chce mít vždy poslední slovo. Ale já taky!
"No, kdyby to tak bylo, nepřemýšleli byste o zrušení dnešního vyučování. A jak tě znám, soudruhu, takovouhle zprávu bys mi řekl na chodbě jen tak mezi řečí." Daniel se zatvářil zmateně, ale Dimitrij se usmál.
"Vychoval jsi skvělou strážkyni, Danieli. Doufám, že nás tedy nezklame." Hodil po mě významný pohled a odešel. Daniel se ošil a zrudl. Pak ke mně přistoupil a objal mě kolem ramen.
"Vím, že to je narychlo, ale věřím, že ty to i přesto zvládneš." Málem se mi podlomila kolena nad tou důvěrou, kterou ve mně vkládají. I Green se totiž tvářil mile, přestože jsme měli několikrát mezi sebou otevřené boje.

Náš největší se stal asi před rokem. To víte, puberta v tom nejhorším stádiu. Ani přesně nevím, kvůli čemu jsme se hádali, ale nakonec to vyústilo téměř v pěstní souboj. Tenkrát se mezi nás vervala Elle a oba dva nás sprdla jako malé děti. Od té doby je mezi námi tiché příměří. Ale i přesto jednomu z nás někdy ujedou nervy. Jsme totiž oba dominantní povahy, jak říká Elle a proto nedokážeme existovat vedle sebe. Jeden musí být vždy výš. A tak trochu se v tom střídáme. Někdy setřu Greena já, někdy on mě.

Teoretická část zkoušek se koná v kanceláři vedoucího strážců, tedy u Greena. Zkoušející nesmí být nikdo ze školy, takže si královna přiveze svého specialistu - Hanse Schoenberga. Je to legenda. Dokonce ani Dimitrij si nezasloužil takový obdiv. No, taky ještě nezabil 12 Moierů a několikrát nepoložil málem svůj život za královnu, ale to dožene.
Královnin příjezd se neobešel bez společenského oblečení a dalších potřebných věcí. Královna se s nikým nebavila, pouze házela úsměvy na všechny strany s rychle prošla uličkou. Zastavila se pouze u mě, a to pouze proto, aby mi osobně předala pozvánku na její soukromý večírek. Za mnou stál jako opora Daniel a Elle, Cameron byl s ostatními chlapci. Přijala jsem pozvánku a uklonila se, abych projevila královně úctu, když ke mně přišel blonďák s cigárem v puse. Mezitím, co jsem se zvedala z úklonu, mě přejel pohledem jako lacinou děvku a ušklíbl se.
"Takže tohle je moje budoucí strážkyně?" Královna se na něj zamračila.
"Ne, Adriane. Tohle je strážkyně Arii. Tvoje strážkyně je ta mladá dáma stojící za slečnou Slezsky. Slečna Ramsey." Přitom ukázala na Elle. Adrian - jak jsem pochytila z rozhovoru - přejel Elle též pohledem jako lacinou děvku.
"Jo, ta ujde. Nemám nic proti." Mrkl na Elle a odkráčel. Patrně jsem se začala třást vztekem, protože mi Daniel položil ruku na rameno a stiskl. Královna se na nás otočila.
"Omlouvám se za svého bratra. Doufám, že Vás neurazil, slečno Slezsky, slečno Ramsey."
"V pořádku, Vaše veličenstvo." Odpověděly jsme obě nastejno. Královna se tedy usmála, kývla na rozloučenou a pokračovala v průchodu. Za ní šli zástupci všech dvanácti královských rodin. Bylo na nich vidět, že by nejraději byly zpátky na královském dvoře, ale kvůli královně a mě se museli zúčastnit.

Když přivítání skončilo, všichni se rozešli do svých pokojů. Měla jsem v plánu se jít ještě do knihovny učit, ale cestou mě zastavil jeden strážce. Královská garda, jak jsem hned poznala podle drobného modrého erbu na saku.
"Slečno Slezsky, královská Výsost princezna Aria si s Vámi přeje mluvit. Žádá, aby jste se okamžitě dostavila do Modrého salónku. Smím Vás doprovodit?" V podstatě jsem nedostala šanci odmítnout, takže jsem pouze kývla a následovala strážce.
Modrý salónek je žákům nepřístupný, protože se učitelé bojí, že bychom ho mohli poničit. Vždycky jsme si dělali legraci, jak to asi vevnitř vypadá a proč se jmenuje zrovna Modrý salónek. Dneska jsem to pochopila. Modrá barva byla snad všude. Na koberci, na stěnách, na nábytku, na stropě, úplně všude. Princezna Aria v tom všem ve svých saténových šatech stříbrné barvy vyčnívala. A taky nešla vůbec přehlédnout. Stála zády ke mně, čelem k hořícímu krbu. Strážce mi pokynul, abych vyčkala a nechal nás samotné. Když bylo pět minut pořád ticho, rozhodla jsem se ho prolomit, ale princezna promluvila dřív.
"Víš, když mi sestra oznámila, že naše rodina je na řadě s vládnutím, měla jsem z toho radost. Představila jsem si všechny ty večírky, na které jsem u dvora chodila a představila si, že je pořádám já. Nebo že můžu chodit nakupovat s neomezeným účtem na kreditce. Každý se mi bude muset uklonit a oslovovat mě královská Výsosti, nebo princezno Ario." Chvíli se odmlčela a já tedy čekala, jestli bude pokračovat. "Teď tohle všechno mám a nejradši bych se toho zbavila. Sice můžu pořádat večírky, ale musím se držet přísné etikety. Nakupovat můžu pouze se čtyřmi strážci za zády a pokud chci vzít sebou nějakou přítelkyni, musí i ona mít své strážce. Jede nás pak tolik, že to nakupování si už prostě nejde užít. Navíc mě sledují na každém kroku. Za dveřmi je sice jenom jeden strážce, to ale z důvodu, že ty budeš můj další a navíc jsme na nejstřeženější škole na světě. Pravda, incident před pár dny otřásl naším světem, ale jak jsem si všimla, vaše ostražitost se ještě více zvýšila. A to hloupé uklánění před královnou a její rodinou mi už taky leze na nervy. Nikdo mě už neoslovuje pouze Ario, ani moje přítelkyně mě tak nesmí oslovit. Pouze sestra a bratr. Ostatní z naší velké rodiny mě taky musí oslovovat princezno Ario. Opravdu mě to štve." Zase se na chvíli odmlčela a já ji začala litovat. Život na královském dvoře je dosti svazující, ale být ještě princeznou, to už nemáte skoro žádná práva. Ale proč mi to tu povídá?
"Omlouvám se, ale proč mi to tu povídáte?" Princezna se na mě otočila.
"Proč ti to tu povídám? Protože se brzo staneš mojí strážkyní a já chci, abys o mě věděla všechno. Já o tobě taky vím všechno, Natašo Slezsky. Smrt tvých rodičů, tvé pátrání po vrahovi, tvé skvělé výsledky ve škole... Jsi jediná, které jsem se svěřila. Ani moje přítelkyně na dvoře to neví. Protože mi závidí." Při poslední větě byla v jejím hlase slyšet trpkost. "Vím, že ani ty nemáš život jako v bavlnce. Proto doufám, že se z nás stanou dobré přítelkyně. Hrozně ráda bych tě poznala, stejně tak i tvoji přítelkyni, slečnu Ramsey. Bude dělat strážkyni mému bratrovi a on se chová jako debil, takže ji na něj musíme psychicky připravit. Předej proto prosím tuhle pozvánku své přítelkyni." Rukou ukázala na stolek uprostřed místnosti, na kterém ležela obálka. Vzala jsem jí.
"Děkuji, princezno Ario. Moc ráda se stanu Vaší strážkyní." Když nic neodpověděla, otočila jsem se k odchodu.
"Taky jsem tě ráda poznala, Natašo Slezsky. Ve tvé přítomnosti se už teď cítím v bezpečí. A nezapomeňte na společenské oblečení. Dámy musí přijít v šatech." Víc už neřekla. Když jsem odcházela, strážce stojící za dveřmi mi pouze kývl hlavou. To, že musíme přijít v šatech nám mohla oznámit trochu dřív. Já žádné nemám a Elle taky ne. Ano, královnu jsme přivítaly ve společenském oblečení, jenže to jsou kalhoty a sako. No, budeme muset ukecat ředitelku, aby nás pustila. A ještě nějakého strážce, který by nám dělal doprovod. To bude těžké.

Když jsem Elle předala pozvánku a vylíčila jí, o čem jsme se s princeznou bavili, vyvalila oči. Neřekla jsem jí, že se mi princezna svěřila se svým největším tajemstvím, pouze o tom večírku a Adrianovi. Takže ani ne za deset minut jsme stály před dveřmi do ředitelny a čekaly, než nás přijme.
"Natašo, slečno Ramsey, co tady děláte?" Dimitrij k nám pomalu přicházel a v ruce nesl nějaké papíry. Takže jde taky k ředitelce. No, hlavně aby nás pustila.
"Jdeme se s ředitelkou na něčem domluvit." Odpověděla jsem. Přece mu nebudu říkat, že chceme ředitelku poprosit, jestli by nás nepustila na nákupy. To by vyznělo fakt blbě. Dimitrij se na nás díval a bylo vidět, že ho naše návštěva zajímá, ale to už ředitelka otevřela dveře a pokynula nám, ať jdeme dovnitř. Dimitrij se samozřejmě taky nacpal.
"Paní ředitelko, chtěly jsme se zeptat,jestli byste nás nepustila na... na menší výlet." Ty nákupy mi pořád blbě zněly.
"Na menší výlet? Takže chcete jet nakupovat, je to tak?" Kruci.
"Ano, paní ředitelko. Já i Elle jsme dostaly pozvánku na ten soukromý večírek pořádaný královnou a jistily jsme, že ani jedna nemáme vhodné oblečení." Dimitrij, který stál u dveří přešlápl.
"Aha. No, ale je tu problém. Daniel má schůzku s Hansem, takže nevím, kdo by Vás mohl doprovázet." Tak fajn. Tohle je ztracené. Ani Elle se netvářila nadšeně.
"Já bych s nimi mohl jet." Všechny pohledy se stočili na Dimitrije. "Nic na práci nemám a stejně jsem Natašin opatrovník."Usmál se tím jeho zlověstným úsměvem a mě zamrazilo v zádech.
"To by šlo, paní ředitelko. Prosím." Elle nadšeně přemlouvala ředitelku a já stála a stála. Vůbec jsem nebyla schopná slova. Jediný, kdo mě kdy viděl nahou byl Daniel. A to mi bylo dvanáct. Představa, že bych se jen ve spodním prádle měla objevit v jedné místnosti s Dimitrijem, se mi nezamlouvala. Když ale ředitelka kývla a propustila nás, byla jsem v koncích.

Cestou bylo ticho. V rádiu hrály Somewhere I Belong od Linkin Park. Dimitrij se soustředil na cestu, já a Elle jsme se dívaly z okna. Seděla jsem na místě spolujezdce, takže jsem s Dimitrijem musela občas mluvit.
"Jestli chcete, tak u tebe v přihrádce jsou nějaké žvýkačky. Klidně si nabídněte." Kývla jsem a jednu podala Elle. Chvíli bylo zase ticho a v rádiu začali hrát Rihannu, tak jsem to přepnula na country. Chtěla jsem odtáhnout ruku, ale Dimitrij mě za ní vzal a pohladil palcem klouby. Stočila jsem k němu pohled, ale on se díval na cestu, naše ruce propletené a položené na řadicí páce. Elle nejspíš spala, protože měla zavřené oči a mělkce oddechovala.
"Za jak dlouho tam budeme?" Dimitrij se podíval na hodinky.
"Tak za patnáct minut." Potom promluvit potišeji. "Máš hebkou ruku." Zvedl ji ke rtům a políbil. "A krásně voní." V očích mu nebezpečně blýsklo. Začervenala jsem se. Elle něco zamumlala ze spaní a Dimitrij po ní blýskl vyděšeným pohledem do zpětného zrcátka. Potichu jsem se zasmála. Zbytek cesty už nikdo nepromluvil. Kromě Elle, která mluvila ze spaní.

"Broučku, vstávej." Dimitrij se na mě zmateně podíval. Elle zamrkala. "Přece nechceš, abych celé nákupní středisko vykoupila já, ne?" Usmála jsem se. Elle v tu ránu vyskočila, až se bouchla do hlavy. Zapomněla, že je v autě.
"Au." Zamračila se na mě, ale hned nato se začala smát. A já taky. Dimitrij jen kroutil hlavou a Rusky klel. Povzdechla jsem si. Pak jsme vyrazili.

Naše první zastávka byla na záchodech. Dimitrij stál opřený o rán dveří a pravděpodobně se modlil, protože když jsme vyšly ze záchodu, zrovna říkal: ,,amen." Druhá zastávka byla v jednom butiku, ani nevím, jak se jmenoval. Výběr nic moc, ale Elle tam objevila jedny šaty, kterých se odmítala vzdát. Dlouhé až na zem, barva zelená, skoro žádný výstřih, rukáv až k zápěstí. Na mě byly až moc usedlé, ale byla jsem potichu.
Další zastávka byla v butiku Ms. Pumley. Tady jsem se pro změnu vyřádila já. A adeptů jsem měla hned několik. Rudé šaty až na zem, bez ramínek. Nefritově zelené s výstřihem do véčka a tenkými ramínky. A nakonec blankytně modré šaty posázené kamínky, s vodičkovým výstřihem. Elle mi radila ty rudé. Když jsem se zeptala Dimitrije na jeho názor, ukázal okamžitě na ty modré. Bylo mi jasné, že ty zelené mít nemůžu. Protože už je měla Elle. Ty rudé se mi taky líbily, ale i přesto, že moje oči jsou červené, sluší mi modrá. Takže bylo rozhodnuto.

Pak jsme hledaly vhodné boty. V CCC byly boty sice pěkné, ale k našim šatům nepoužitelné. V CSC jsme taky nic vhodného nenašly. Nakonec jsme zamířily do Deichmannu. Dimitrij nám byl koupit jídlo, takže jsme se mohly v klidu rozhlédnout. Všude totiž byly prodavačky z Dimitrije rozklepané jako ratlíci. No není divu, když byl z nás vytočený.
"Neměl jsi se hlásit soudruhu," pošeptala jsem mu a škodolibě se usmála. Neodpověděl. Pouze se nás zeptal, co bychom si daly k jídlu.
Elle nakonec boty pro sebe objevila. Byly to balerínky ve stejné barvě jako její šaty. Elle boty na podpatku nikdy nepotřebovala. Je vysoká jako eifelovka. Já mám bohužel pouhých 159 centimetrů, takže já je potřebuji nutně. A čirou náhodou jsem jedny boty pro mě uviděla. Nesla si je jedna dívka k pokladně. A bylo vidět, že jsou poslední, protože to byly ty výstavní. Hned jsem začala vymýšlet plán, jak je dostat. Elle pochopila, co se mi honí hlavou, a tak mi pomáhala.
"Nad čím tak přemýšlíte?" Dimitrij stál za námi, v jedné ruce tašku s jídlem, v druhé krabici s těmi botami na které jsem měla spadýno.
"Kdes je vzal?" Dimitrij se na mě nechápavě podíval, tak jsem ukázala na ruku, ve které nesl tu krabici.
"Jo tohle. No, když jsem šel koupit to jídlo, zavadil jsem o ně pohledem a jelikož tam byly poslední dva páry a dívka, kterou pozorujete, se na ně řítila se zběsilým odhodláním, vzal sem tvoji velikost a zaplatil je." Kývl rameny a krabici v průsvitné igelitové tašce mi podal. Pro jistotu jsem si je vyzkoušela, ale padly mi jako ulité. Netušila jsem, že má Dimitrij tak dobrý odhad. Otázkou spíš je, jak věděl, jakou mám velikost? Než jsem se mohla nahlas zeptat, promluvila Elle.
"Tak jdeme na ty doplňky, ne? Večírek začíná v osm a za chvíli budou čtyři." Svoji otázku jsem rázem zapomněla a zavelela: "a na šperky!" Elle se zasmála a vyrazili jsme tedy do klenotnictví.

Všichni to jistě znáte. Vše se vám líbí, vše se vám hodí. Ale vybrat si můžete jen jeden. Takhle nějak jsem se cítila já, když jsme vešli dovnitř. Tentokrát jsme nechaly výběr na Dimitrijovi. Jelikož se říká, že muž dokáže šperky vybrat lépe než žena. Teda, moc jsem tomu nevěřila, ale když přinesl Dimitrij kompletní sadu pro každou z nás, málem jsem omdlela. Elle měla náhrdelník s přívěškem ve tvaru listu, dlouhé naušnice a silný náramek. Vše zlaté.
Mě vybral drobný náhrdelník s malým křišťálem jako přívěšek, naušnice taky dlouhé a drobný náramek. To vše v bílém zlatě. Ani jedna jsme nemohla mluvit. Takže když se nás zeptal, jestli se nám jeho výběr líbí a jestli je má koupit, pouze jsme přikyvovaly.

Cestou do akademie bylo slyšet pouze chroupání a mlaskání.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

S kým chcete v povídce vidět Natašu jako pár?

S Dimitrijem
S Adrianem
S Cameronem
S někým jiným

Komentáře

1 fantasy-maniacka fantasy-maniacka | Web | 28. září 2011 v 17:01 | Reagovat

uzasna kapitola :-D  :-D

2 faded-memories<---Lisa faded-memories<---Lisa | Web | 28. září 2011 v 21:01 | Reagovat

wow, úža kapitola :-D teším sa na pokračovanie :-)  :-D

3 LussyNda LussyNda | Web | 4. ledna 2012 v 23:04 | Reagovat

superove :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama