2. kapitola - Atentát a sen

13. září 2011 v 17:06 | Natasha Bedlife
Další kapitola je zde. Doufám, že se bude líbit a že zanecháte nějaké komentáře.







2. kapitola

Druhý den jsem se cítila hrozně. Nejen že jsem měla modřiny o kterých jsem předtím nevěděla, ale také psychicky jsem na tom nebyla dobře. Nevím, co to způsobilo, ale do koupelny jsem šla s odporem. Jakmile jsem se podívala do zrcadla, pochopila jsem. Zase jsem viděla svoji matku.
"Mami, co se děje. Proč jsi rozzuřená?" Snažila jsem se s ní komunikovat, ale moje snaha nevyšla. Jen co jsem na ní promluvila, zmizela.
"Mami, vrať se! Mami!" Ani jsem si neuvědomila, že křičím. Začala jsem tlouct na zrcadlo. Nebylo mi to vůbec platné, teda pokud nepočítám to, že Elle, která se už nějakou dobu snažila dostat do koupelny, vyrazila dveře. Chytla mě za ruce a snažila se mě slovy uklidnit. Ale jelikož jsem se jí bránila, zkroutila mi ruce za záda a přitiskla mi tělo i obličej ke zdi. Tohle byl chvat, který strážci používají k zneškodnění nepřítele, akorát ti ho většinou srazí k zemi a nasadí mu klepeta. Nebo ho prostě zastřelí, ale Elle žádnou zbraň neměla.
"Bože! Tašo, uklidni se. Všechno je v pořádku." Ještě chvíli jsem se bránila, ale nakonec jsem se uklidnila. Vůbec nevím, co se to se mnou před chvílí stalo.
"Elle, už je to dobrý. Můžeš mě pustit." Elle to chvíli zvažovala a nakonec mě tedy pustila. Přesto byla ve střehu, kdyby mi zase hráblo. Její pohled mi prozrazoval, že chce vědět, co se děje, ale ze slušnosti zůstala zticha. Tak jsem se dala do vysvětlování.
"Já... nevím, jak ti to mám popsat. Začalo to včera. Ráno jsem se šla do koupelny obléct a v zrcadle jsem viděla moji matku. Snažila se mi něco říct, ale nešlo to. A dneska to bylo to samé. Akorát, že tentokrát byla rozzuřená. Nevím, co se to děje."
Po hodně dlouhé době jsem brečela. Bylo vidět, jak Ele ztuhla. Já nikdy nebrečím. Brečela jsem jen na tom pohřbu.
"Pojď, musíme jít do školy. Už tak jdeme pozdě."

Zrovna jsme měli matematiku. Náš učitel, Ivan Green, se tváří nakrknutě vždycky. Ale když jsem s Elle vešla do třídy, zamrazilo mě. Ivan stál u tabule, rozzuřený výraz a něco si zapisoval do toho jeho nemožně malého diáře. Celá třída seděla přikrčená v lavicích a skoro ani nedýchala. Ivan se otočil našim směrem a z očí mu šlehali blesky.
"Á, slečna Slezsky a slečna Ramsey se uráčily dneska dorazit na výuku. To je od vás moc milé." Vyváděl, jako bychom chodili pozdě každý den. Přitom tohle se mi stalo za tenhle školní rok poprvé. A Elle taky.
"Nestůjte u těch dveří a laskavě si jděte sednout. Jelikož jste přišli pozdě, zůstanete tu se mnou hodinu po škole." Chtěla jsem mu říct, kam si tu hodinu po škole může strčit, ale Elle do mě šťouchla a nasměrovala mě k naší lavici. Sedli jsme si a začali vybalovat učení, když se Ivan zase podíval vražedným výrazem po třídě.
"Včera byl spáchán atentát na královnu. Naštěstí nebyla zraněna, ale několik strážců za ní položilo život." Přemýšlela jsem nad tím, co ho rozzuřilo nejvíc. Jestli ten atentát, nebo to, že zahynuli zrovna strážci. Chvilku počkal, a potom dodal to nejhorší. "Byli to Moiéři."
Při této větě vyvolal rozruch po celé třídě. A hlavně v mojí hlavě. Přenesla jsem se do doby před deseti lety.

Usilovně jsem hledala nějakou spojitost mezi královniným milencem Vasilem a organizací, která moje rodiče zabila. Vasil Dimitrijev je člověk, ale podle královny je dobrý v posteli. Jinak by si ho tak dlouho nenechala...
Rodiče mi prý zanechali dopis, ve kterém bylo napsáno jméno vraha. Dopis byl ale nedopatřením zničen. Ještě když rodiče žili, často mluvili o Vasilovi, takže proto se stal mým podezřelým číslo 1. Jenže Vasil měl velmi neprůstřelné alibi. Byl v té době s královnou...
Na pohřbu byla spousta upírů i vampýrů. Nejvíce mě ale zaujala osoba, která stála u auta a byla maskovaná tak, aby nikdo nepoznal, o koho jde...

Vrátila jsem se myšlenkami zpátky do třídy. Všichni netrpělivě poslouchali Ivanovo vyprávění, co se stalo. Nikde se ale nemluvilo o Vasilovi. Divné.
"A co Vasil Dimitrijev? Ten s královnou nebyl?" Ivan byl sice rozzuřený, že jsem mu skočila do řeči, ale když mi odpovídal, jeho hlas zněl zamyšleně.
"Vlastně ne. Na poslední chvíli se omluvil, že mu není dobře. Královna chtěla celý průvod zrušit, ale vehementně ji přemlouval, aby to nerušila." Bylo vidět, že o mojí otázce hodně přemýšlel. "Ale je nemožné, aby v tom měl prsty. A i kdyby, královna by to smetla pod stůl. Znáte přece politiku. Ale máte postřeh, Slezsky. To ale neznamená, že vám váš trest prominu."

Celý den se jinak nic moc nedělo. Johnson se mi vyhýbal, Dimitrij se choval jako by se v té tělocvičně nic nestalo, prostě rutina. S Elle jsme po vyučování hledaly Ivana, když jsme zaslechly nějaký telefonát.
"Zabotiťsja o njej... Da... Da... Da... Da svidanja." Elle se na mě zvědavě podívala, ale to už ze dveří, u kterých jsme stály, vyšel Johnson. Připravila jsem se na nějaké hloupé vtípky, nebo že nás bude chtít napadnout, ale on se na nás jen usmál a odešel. Nedůvěřivě jsem ho sledovala, dokud nezašel za roh chodby. Pak jsem se otočila na Elle.
"Co říkal do toho telefonu?" No jo, já zapomněla, že Elle se umí maximálně Rusky koukat, tak jsem jí to přeložila.
"Hádám, že výraz postarat se o ni není myšlen v tom dobrém slova smyslu. Navíc, koho tím asi myslel?" Bohužel mě nikdo nenapadl.
"Johnson mohl mluvit o jakékoliv dívce na téhle škole. Nebo se to mohlo týkat něčeho jiného. No, cizí rozhovory by se určitě neměly poslouchat za dveřmi." Dál jsme to neřešily a běžely do třídy, kde jsme si měly odpykat naši hodinu. Snad tam Green bude.

Ve třídě naštěstí Green byl, ale ne sám. Vedle něj stál Dimitrij. Jeho úsměv mi napovídal, že důvod, proč tu je nebude zrovna dvakrát příjemný. Dimitrij se vždy usmíval vševidoucím úsměvem, tím u kterého si nikdy nejste jisti, jestli vás chce obejmout, nebo zabít.
Green se taky usmál a ukázal na krabici, která ležela na stole. Byla plná různých papírů, pravděpodobně to měla být nějaká dokumentace.
"Všechny dokumenty, co jsou v krabici vyndáte a seřadíte podle data. Až to budete mít, rozdělíte to ještě podle způsobu platby a druhu." Elle si zachovala vážný výraz, ale já ne.
"To máme stihnout za jednu hodinu? Zbláznil jste se?" Green zrudl vzteky, ale promluvil Dimitrij. Úsměv byl pryč.
"Pokud chceš, můžeme ti ještě nějakou práci přidat." Jeho hlas byl ledový a ostrý jako břitva. Jak jsem se dívala do jeho obličeje, dostala jsem strašnou chuť se s ním pořádně pohádat.
"Jo? A čím by jste mě potrestal? Že by skládáním dalších papírů? Nebo vaší přítomností zde?" Elle se mě snažila uklidnit, ale já se stále dívala Dimitrijovi do očí a čekala na jeho reakci. Také ze mě nespouštěl oči a nad něčím přemýšlel.
"Až to budete mít hotové, stavte se za mnou v kampusu." Už zase se usmíval a jeho pohled mě přímo propaloval. Připadalo mi, že se ve třídě udělalo najednou horko. Dimitrij kývl na zklidněného Ivana a odešel.
"Tak pohněte. Tím povídáním jste ztratili deset minut." Ivan zvedl hrnek s kávou a napil se. Pak si sedl za katedru a začal opravovat nějaké testy.

Nakonec jsme to s Elle stihly, protože se Ivan slitoval a pomohl nám. Zrovna jsme šly přes trávník do našeho kampusu, když se Elle zarazila.
"Neměla´s náhodou zajít za Ivanovem?" Učitelský kampus jsme minuly už před pěti minutami.
"A jo. Tak jdi na pokoj, já snad brzy dorazím." Otočila jsem se a poklusem běžela zpět.
Ve dveřích jsem se srazila s nějakým strážcem. Vychrlila jsem se sebe omluvu a jelikož jsem nevěděla, kde má Dimitrij pokoj, šla jsem na recepci. Když jsem té velmi příjemné paní řekla, koho sháním, vyvalila oči, div jsem je nesbírala po zemi. Dimitrij asi nemá moc přátel. A nebo jich má hodně a já dneska nejsem první. No, raději bych brala to první.
Dimitrij má pokoj až v posledním patře, takže jsem vybíhala dvanáct pater. Učitelský kampus je zároveň i kampus pro strážce, proto je to nejvyšší budova v celém areálu. Takže než jsem vylezla nahoru, vystřídala jsem snad všechna náboženství.
"Vidím, že ztrácíš kondici. Asi na tebe budu muset o hodinách tlačit víc." Zvedla jsem oči. Dimitrij stál opřený o rám dveří a pobaveně mě sledoval. Asi mu recepční volala hned, co jsem odešla.
"Pokud nebudu muset vybíhat schody, tak je mi to jedno, soudruhu." Ještě pořád mě bolely nohy, ale dalo se to vydržet. "Teď k věci. Jaký je můj trest?" Dimitrij se zasmál.
"Tohle byl tvůj trest. Můžeš se vrátit do pokoje." Vyvalila jsem na něj oči.
"To nemyslíš vážně, soudruhu. Já sem letím jako neřízená střela, málem se ze mě stala katolička, muslimka, hinduistka a já nevím, co všechno a ty mi řekneš, že to je všechno a že můžu jít? Jsi nemocný?" Nemohla jsem tomu uvěřit. A on se pořád usmíval tím jeho sexy úsměvem. To mě ještě víc vytočilo. Dostala jsem děsnou chuť Dimitrije praštit. Rozmáchla jsem se a ruka vystřelila dopředu. Už se skoro ocitla v jeho obličeji, ale na poslední chvíli jsem se zastavila. Dimitrij tam stál u zdi, moji ruku těsně u obličeje. Jeho úsměv byl pryč. Tvářil se stejně, jako když mi ošetřoval v tělocvičně ruce a natržený ret. Něco se ho zmocnilo. A mě taky.
Chytil ruku, kterou jsem měla u jeho obličeje a kterou jsem ho chtěla před chvílí praštit a přitáhl si mě za ní k sobě. Stáli jsme těsně u sebe. Jeho ruce se mi zamotaly do vlasů, jeho rty putovaly po mém čele. Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem ho prostě objala. Slastně zavrčel a políbil mě do vlasů. Poté mi zaklonil hlavu a jeho rty se lehce otřely o ty mé. Taky jsem zavrčela. Dimitrij se usmál a pak mě políbil. Vášnivě, nesmlouvavě, jako bych byla jenom jeho. Přitiskla jsem se k němu ještě víc, ale Dimitrij mě odstrčil. Ani jeden z nás nemohl popadnout dech.
"Myslím, že bys měla jít." Dimitrij se tvářil normálně, ale jeho hlas ho zradil. Chvěl se.
"Jo... asi si půjdu zaběhat. Tak naschle, soudruhu." Nečekala jsem na odpověď a utíkala pryč.

Z učitelského kampusu jsem zamířila rovnou k tělocvičně. Vedle ní je hřiště, které skoro nikdo nepoužívá. Nasadila jsem své vražedné tempo a běhala a běhala. Asi po dvaceti kolečkách jsem zastavila. Plíce jsem měla v jednom ohni, ale díky adrenalinu, který mi koloval v žilách, jsem stále měla energii na rozdávání. Tak jsem se otočila a poklusem běžela do tělocvičny.
Taková rvačka s Johnsonem by mi bodla nejvíc, ale hold nebyl po ruce.
Vevnitř se válelo pár maníků z vyššího ročníku a když mě zahlédli, zvedli se ze země.
"Wow, Slezsky. Pořád ti to sekne, jako nějaké bohyni. Co ty tady děláš? Že by tě omrzelo hrát si na ledovou královnu?" Ani jednoho z nich jsem jménem neznala.
"Sklapni a ukaž mi, jak umíš bojovat." Všichni vyvalili oči.
"No, nechci znít jako srab, ale nerad bych ti ublížil. Byl by hřích, kdybych ti ten krásný obličej poškodil." Usmála jsem se a odhodila mikinu.
"V tom případě buď rád, že jsem ateistka. Tak do toho." A zaútočila jsem. Nečekal to, ale úspěšně můj útok odrazil. Jeho kamarádi stáli stranou a pokřikovali. Pár jich fandilo mě, pár mému protivníkovi.
"Jak se jmenuješ?" Tuhle otázku můj protivník nečekal.
"Dominik Salwatore, proč?" Tvářil se zaskočeně, ale stejně jsem jich pár schytala.
"Já jen abych věděla, komu mám nosit do nemocnice kytky a čokoládu." Dominik vyvalil oči, zřejmě zaskočený mými slovy. Využila jsem toho a podkopla mu nohy. Jakmile se válel na zemi, sedla jsem mu na hrudník. To znamená konec souboje. Jeho kamarádi k nám došli a pomohli Dominikovi zpátky na nohy. Čekala jsem, že se mi za zřízeného kamaráda pomstí, ale oni mi gratulovali a plácali kamarádsky po zádech. Dominik mi pak podal ruku.
"Jsem moc rád, že zrovna ty jsi mě dostala na lopatky. Doufám, že si to někdy zopakujeme." Zasmála jsem se a ruku přijala.
"Tak zítra tady ve stejnou dobu." Když jsem si tak Dominika prohlížela, zjistila jsem, že je pohledný. Má svaly, ale není to kulturista a tmavé vlasy, pravděpodobně černé. Možná že bych s ním mohla i chodit.
"To by bylo super. Tak zítra, Slezsky." Ještě mi zamával a pak zmizel se svými kamarády někde v šatně.

Když jsem se konečně dostala na pokoj, Elle už spala. Nechtěla jsem ji budit, tak jsem si vzala knížku a šla do společenské místnosti. Pár kluků tam hrálo stolní fotbal a jedna holka se dívala na nějakou slaďárnu. Sedla jsem si do rohu a otevřela moji oblíbenou knížku Probuzený milenec se ságy Bratrstvo černé dýky. Zsadista, hlavního hrdinu téhle knížky, bych chtěla potkat. Určitě bychom změřili síly.
Začetla jsem se, takže když přišla vychovatelka, že už je pozdě a že máme jít spát, doslova jsem zírala. Neřekla bych, že už je 1 hodina ráno. Sbalila jsem knížku a šla do pokoje. Spát se mi nechtělo, tak jsem si šla v klidu umýt vlasy.
Měla jsem štěstí, v zrcadle jsem matku neviděla.
Do postele jsem se dostala kolem třetí ráno. Elle se během té doby několikrát přetočila a mluvila na mě nějakou hatmatilkou. Lehla jsem si, zavřela oči a kupodivu hned usnula.

Ráno jsem odmítala vylézt z postele. Elle na mě zkoušela úplně všechno - prošení, vyhrožování, ledovou lázeň, a já spala a spala. Dokonce nepomohla ani výhružka, že dojde pro Ivanova. Teda do té doby, než pro něj opravdu došla jsem si myslela, že to je výhružka. Stál nad mou postelí a nevěřícně kroutil hlavou.
"Vstávat Natašo. Přece nechceš přijít na mojí hodinu pozdě." Jako odpověď jsem zamumlala něco ve stylu trhni si a pokračovala ve spaní. Povzdechl si. Myslela jsem si, že to vzdal, ale on mě chytil pod krkem, zvedl z postele a přirazil ke zdi.
"Řekl jsem vstávat. To znamená, že máš vylézt z postele a začít se připravovat do školy." Jeho vražedný výraz mě okamžitě probudil. Snažila jsem se nadechnout, ale Dimitrij držel můj krk opravdu pevně. Elle ho chytla za ruku, kterou mě držel ve vzduchu a dusil.
"To už stačí. Je vzhůru." Jenže místo Dimitrije mě najednou škrtil Alex. Asi už mám z toho halucinace. Tvářil se, že mě chce opravdu zabít. Jelikož jsem v plicích neměla žádný kyslík, snažila jsem se Alexe kopnout. Ani Elle si nehrála na solný sloup a uhodila ho do hlavy. Trochu klopýtl, ale stále mě držel, v očích nenávist. Pomalu mi ochablo tělo a já ztrácela vědomí. Ještě jsem ale uslyšela jeho zašeptání. "Teď jsi jdu pro tebe, Elle."

Prudce jsem vyletěla do sedu. Alexova hrozba byla stále v mé mysli a tak jsem se rychle otočila k sousední posteli. Ta ale byla prázdná. Začala jsem panikařit. Ele nikdy neopustila pokoj, aniž by mě kvůli tomu nevzbudila. Vyskočila jsem ze své postele a už jsem se chystala vyběhnout na chodbu, když jsem uslyšela zvuky z koupelny. Nato se zapnula sprcha. Úlevou jsem málem vyskočila z kůže. Takže to přece jenom byl zlý sen.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 fantasy-maniacka fantasy-maniacka | Web | 14. září 2011 v 20:44 | Reagovat

prave som na tuto poviedku narazila a musim povedat, ze sa mi velmi paci :-D  :-D dufam, ze dalsia kapitola bude co najskor :-)  :-)  :-)  :-)

2 Natasha Bedlife Natasha Bedlife | Web | 15. září 2011 v 7:56 | Reagovat

Děkuji :-) Jsem ráda, že se ti povídka líbí. Další kapitola by měla být někdy během zítřka.

3 LussyNda LussyNda | Web | 4. ledna 2012 v 21:22 | Reagovat

moc pekne napsane :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama