1. kapitola - Problémy

8. září 2011 v 17:00 | Natasha Bedlife
Tak tu máme 1. kapitolu. Doufám, že se Vám bude líbit a že zanecháte nějaké komentáře. Jinak předem se omlouvám za fonetický přepis Azbuky. Teprve s ní začínám, takže tam mohou být nějaké chyby.



1. kapitola
Ležela jsem ve svém pokoji a slunce mi svítilo na tvář. Většina studentů a strážců-učitelů ještě spala, ale já nemohla. Jako vždy, když na mě přišli chmury, jsem vzala do ruky fotku mě s rodičemi a přemýšlela. Na té fotce mi bylo 7 a zrovna jsem nastupovala do školy. Ani nevím, kdo nás fotil. Pravděpodobně někdo ze strážců, který mě dostal na starost. Hrozně jsem se do školy těšila a rodiče mi vyprávěli, jak o prázdninách pojedeme do Evropy a že se konečně podívám do Ruska a do Francie. Zrovna sehnali práci v lidské firmě a tak se i docela těšili. Celé dva roky studovali lidské chování, jejich zvyklosti a hlavně se učili maskovat svoje tesáky a rudé oči. I když, kontaktní čočky v dnešní době nejsou vůbec problém. Tenkrát jsem je viděla naposledy.
Povzdechla jsem si.
Elle Ramsey, moje spolubydlící se přetočila na posteli a upřela na mě svoje rudé oči silně kontrastující s jejími světle hnědými kudrnatými vlasy. Když se usměje, vypadá jako porcelánová panenka, ale není to tak. Je to dobrá bojovnice, která toho ještě hodně dokáže.
"Nemůžeš spát?" Elle se po tom incidentu stala jako moje sestra, vlastně jí už byla i předtím, ale potom se naše přátelství ještě posílilo. Vždy mi viděla až na dno duše, byla jsem pro ní jako otevřená kniha. Totéž byla i ona pro mě. Byli jsme nerozlučné. Její rodiče mě i několikrát vzaly k nim na prázdniny, ale zase tak často se to nestávalo. Ne každý byl bohatý a Ellyni rodiče zrovna patřili k těm chudým. Elle často chodila na brigády, za které dostávala peníze, aby si mohla aspoň občas něco koupit. No a já to měla jednoduší. Na mém kontě byla opravdu velká suma. To, co mi rodiče odkázali plus peníze za jejich smrt. Vampýři si nás upírů velmi váží, a tak rodina vždy dostane tučnou rentu na mrtvého. V mém případě za obětování pro svou rasu. Upřela jsem svoje oči na Elle.
"Jo. Klidně dál spi, já se půjdu zatím projít." Elle jen kývla hlavou, přetočila se ke zdi a znova usnula. Tohle jsem dělala často, takže to už neřešila. Na svoje pyžamo jsem hodila jen župan, dlouhé tmavě hnědé vlasy stáhla gumičkou, na nohy si obula tenisky a odešla jsem. Bylo sice těžké dostat se přes vychovatelku, ale nakonec jsem stála na vlhkém trávníku. Je docela teplo, nato že je březen. Ostatně, počasí na Floridě je po většinu roku teplé. Když nepočítáme zemětřesení a tornáda, je to tu skvělé. Ale tornáda a zemětřesení jsou snad všude, takže to se nepočítá.
Život se tu teprve probouzel, přesto jsem zahlídla kosa a malou sýkorku. Pro Lidi působila naše škola jako velmi drahá soukromá škola, kde mají žáci vše, na co si vzpomenou. V podstatě je to tak, akorát za vzdělávání tady nic neplatíme. Je to státní škola Vampýrů, kteří nám to rádi všechno platí. Přece jen, pro své strážce jen to nejlepší. Někdy se na naši školu přijede podívat i sama vampýrská královna, spolu s královskými. Ti si obhlédnou naše řady, pohlédnou naše listiny s hodnocením a popřípadě si napíšou jména upírů, kteří by mohli chránit jejich děti. Je to docela kruté, někteří musí jet až na Sibiř, ale je to pro nás čest. Mě si na seznam napsala rodina McCool, takže já jsem za vodou. Naše královna Sabrina je McCool, takže mám dost velkou šanci, že můj svěřenec se může stát králem nebo královnou. Navíc jsou snad nejbohatší ze všech a pořád se drží na královském dvoře, takže se budu mít jako v bavlnce a nebudu mít tolik práce.
Z mých úvah mě vytrhl pohyb po pravé ruce. Připravila jsem se na útok, ale tem přišel ze zadu. Padla jsem na břicho a obličej pořádně ponořila do mokré trávy. Fuj!
"Dávej si pozor Tašo. Kdybych byl Moier, jsi mrtvá." Taša je zkrácenina mého jména a Moierem se označuje člověk, který loví vampýry a upíry, tedy nás. Vyprskla jsem trávu z pusy a zvedla se. Cameron Woolsey. Krátké blond vlasy, vždy perfektně nagelované - to je můj dobrej kamarád a podle Elle taky můj ctitel. Je to takový komediant, ale když přijde na boj, je skvělej.
"To nebylo čestné, pane Woolsey. Takhle upíři nebojují. Zůstanete dneska po škole a budete přemýšlet nad tím, jak má správný upír bojovat." Snažila jsem se napodobit Carlmekovou, naši učitelku na techniku boje. Zasmáli jsme se tomu a moje chmury zmizeli.
"Už zase nemůžeš spát?" Neodpověděla jsem. "Měla bys zajít na ošetřovnu. Poslední dobou vůbec nespíš a nedokážeš se soustředit." Byla jsem zticha. Nechtěla jsem se o tom bavit, ne teď.
"Tak aby bylo po tvém, dneska po škole tam skočím. Spokojen?" Cameron se usmál tím jeho pokřiveným úsměvem. Moc mu to slušelo, na to, že byl taky jen v pyžamu a nebyl učesaný. "Už se musím vrátit. Za chvíli se vzbudí Elle. Tak za chvíli ve škole." Zamávala jsem a běžela zpátky na pokoj. Naštěstí vychovatelka zrovna něco řešila v kanceláři, takže jsem mohla v klidu proběhnout na schodiště.
Elle ještě spala, takže jsem sebrala oblečení a šla se do koupelny převléct. Zrovna jsem si čistila zuby, když se v zrcadle místo mého odrazu objevila matná silueta. Dívala jsem se na ní, ona na mě. Ano, byla to moje matka. Přesně takhle vypadala, když jsem byla na jejich pohřbu. Tradice nám velí, aby se mrtví pohřbívali ve skleněné rakvi. Tenkrát to byl pro mě šok a dost to bolelo. Prý je mučili a celkově jim dělali hnusný věci, ale na pohřbu je naaranžovali tak, aby to nebylo tak hrozné. Stála jsem tam s Elle jako moji podporou. Nakonec jsem to zvládla. Ve škole mi dali sice pár dní volno, ale já je moc dobře nevyužila. Snažila jsem se zjistit něco o té organizaci, ale neměla jsem štěstí. Pak jsem zase musela do školy, ale moje známky ani výsledky ta událost neovlivnila.
Můj pohled se zase zaměřil na siluetu matky v zrcadle. Měla smutný výraz a něco se mi snažila naznačit. Otvírala rty, jakoby mi chtěla něco říct, ale žádný jiný zvuk kromě mého splašeného srdce nebyl slyšet. Po chvíli zase zmizela. Stále jsem se dívala do zrcadla, jako bych ji tam odsud mohla pohledem vytáhnout a uvědomila si, že mě pěkně bolí hlava. No, budu si pak muset vzít ibuprofen. Když jsem se vrátila do pokoje, byla Elle už vzhůru.
"Dobré ráno." Jen jsem kývla na odpověď a zkontrolovala si věci v tašce. Jo, mám všechno. Elle raději nekomentovala moje kruhy pod očima, které se mi bohužel nepovedly zamaskovat, ale někteří učitelé jo.
Zrovna jsme měli praktický boj a náš učitel, mimochodem je fakt kus, přišel do tělocvičny. Jake Statford měl vést rozcvičku a tak nás učitel jen pozoroval. No, nevypadalo to, jako že by byl spokojený, ale jakmile se jeho pohled zastavil na mě, v jeho očích se objevil smutek a starost.
"Tašo, pojď sem." Kdybych ho neposlechla, byl by to pořádný malér. Zvedla jsem se ze žíněnky a šla k němu na druhý konec tělocvičny. Naštěstí jí máme opravdu velkou, takže byl náš rozhovor aspoň trochu v tajnosti před ostatními spolužáky. Pomalu jsem zvedla hlavu a setkala se s jeho pohledem. Dimitrij Ivanov. Sexy Rus a můj opatrovník, dokud mi nebude osmnáct. Jeho výška by vyděsila nepřítele. Ale pro jistotu je tu i jeho pohled. Pohled, který by mohl zabíjet, přitom mě dokáže i pěkně rozproudit krev v žilách. Kruci, na co to zase myslím.
"Tašo, děje se něco? Vypadáš hrozně." Kruci, kruci, kruci! Zrovna on si musel všimnout, jak hrozně vypadám. Zrovna on!
"Nic se neděje. Jen nemůžu spát. Po škole si jdu na ošetřovnu pro nějaké prášky." Doufala jsem, že mu bude tahle odpověď stačit, ale mýlila jsem se.
"Nejsem tu sice dlouho, ale slyšel jsem o tvých rodičích. Je mi to líto." Dneska to je přesně 10 let od jejich smrti. Ano, člověk by si řekl, 10 let. To už se musí ta osoba dát do pořádku a normálně fungovat, ale u upírů to neplatí. Když přijdeme o někoho blízkého, truchlíme pro něj celý svůj život. Jen opravu silní jedinci to dokáží překonat.
"Dneska je to přesně deset let," zašeptala jsem. Pravděpodobně mě slyšel, protože mi stiskl ruku.
"Neboj se. Jsi silná dívka. Nakonec to překonáš. Máš kolem sebe lidi, kteří v tebe věří a pomohou ti." Jeho slova mě překvapila. Chvíli bylo ticho, takže jsem se chtěla vrátit k ostatním, pak ale znovu promluvil. "Zajdi si na tu ošetřovnu už teď. Po zbytek dne máš volno. Snaž se do zítřka dát do pořádku." Jen jsem kývla, sebrala věci ze země a odešla. Elle i Cameron nás celou dobu poslouchali, takže jsem jim nemusela nic vysvětlovat.
Na ošetřovně byla jenom jedna sestřička. Jakmile jsem vešla, vstala od stolu a starostlivě si mě prohlédla.
"Tak co se stalo tentokrát?" Jsem tu docela známá. Často se totiž zapletu do nějaké rvačky a pak skončím tady. Moji protivníci jsou na tom ale většinou hůře než já.
"Poslední dobou nemůžu spát. Jenom se převaluji na posteli." Sestřička mě obdařila takovým tím pohledem víc neříkej, chápu to a podala mi nějakou krabičku.
"Takže, ber si půlku na noc. Pokud to bude slabé, vezmi si celý. A kdyby ani tohle nepomohlo, zase sem přijď."
"Děkuji." Otočila jsem se a odešla.
Ten, kdo četl Vampýrskou Akademii by mi určitě dal za pravdu, že naše školy jsou si velmi podobné. Sama se občas cítím jako Rose. Autorka Richelle Mead mimochodem patří do jedné z královských rodin, takže je v našem světě velmi populární. A nejen ve vampýrském. I lidská rasa ji má v oblibě. Richelle žije mezi lidmi už nějaký ten pátek a ještě ji nikdo z Moierů neobjevil. Žije s upírem, který je zároveň i její strážce. Ovládá oheň a podle předběžného průzkumu má velkou šanci stát se budoucí královnou.
Z úvah mě vyrušil dětský hlas.
"Hej, Slezsky, už se zase ulejváš?" Otočila jsem se za majitelem hlasu a přivřela oči. Alex Johnson má sice ženské jméno a mluví jako teplouš, ale jeho chování je jednoznačně klučičí. Rád šikanuje mladší spolužáky a já jsem momentálně na jeho seznamu nepřátel úplně nahoře. Zastala jsem se totiž jedné holky a pořádně mu vyprášila kožich. A jak jsem mohla čekat, nepřišel na mě sám.
"Á, pan Johnson. To je milé překvapení. Čím jsem si zasloužila pozornost Vás a Vašich přátel?" Musela jsem zhodnotit situaci, a tak jsem začala konverzovat.
"Hádej kočičko. Ještě pořád máš u mě vroubek za tu čubku." Jeho pohled by mohl někoho vystrašit, ale na mě nefungoval. "Tak jsem si řekl, že bychom ti měli ukázat, co se může stát, když mě někdo opravdu hodně naštve." Očekávala jsem útok od něj, ale Alex byl takový srab, že na mě poslal ty svoje kamarády.
První útok jsem úspěšně odrazila, ale u druhého jsem si musela opravdu dávat pozor, co udělám. No, když jde 5 kluků na 1 holku, není to moc fér. Jeden z nich se chtěl dostat za moje záda, ale kopla jsem ho do břicha a odstrčila stranou. Ten se nějakou chvilku do boje nevrátí. Stejně jich pořád bylo moc. Odrážela jsem jejich útoky, jak nejvíc to šlo, až jsem nakonec zůstala na dva. Alexe a ještě jednoho kluka. Alex se už konečně zapojil do boje, ale moc slavné to nebylo. Dala jsem mu pěstí do obličeje a kopla do kolene. Skácel se k zemi, ale snažil se mě taky shodit. Tak jsem ho kopla do hlavy a už se nezvedl. Jeho kamarád asi nebyl takový hrdina, protože vytáhl baseballovou pálku. Musela jsem se pořádně soustředit, protože já neměla nic. Jen krabičku s prášky. V tom mě to napadlo. Vyndala jsem ji z kapsy. Útočník se na mě díval jako na blázna, přesto se mě snažil udeřit. Rozmáchla jsem se a krabička letěla přesně do útočníkovo obličeje. Ten upustil pálku a chytil se za nos. Sebrala jsem ji a zamířila s ní na něj.
"Ještě jednou se mě nebo někomu jinému pokusíte ublížit a skončí to mnohem hůř." Pálku jsem hodila za sebe, došla k útočníkovi, sebrala prášky ze země a odešla. Sama jsem tomu nemohla uvěřit. Dala jsem šest kluků a odcházím jenom s krvavými klouby a natrhlým rtem. Krev jsem otřela rukávem a šla na oběd.
Ve dveřích jsem se málem srazila s jednou holkou a když mě uviděla, málem se rozklepala strachy. Ignorovala jsem ji a rozhlížela se po jídelně, jestli někde neuvidím Elle nebo Camerona. Naštěstí seděli u stolu v rohu a taky mě vyhlíželi. Když mě Elle zaregistrovala, zvedla se a běžela mi naproti.
"Proboha Tašo, co jsi dělala? Porvala jsi se snad celou armádou?" Až teď jsem si všimla, že mám i zablácené oblečení.
"Jestli bereš jako armádu Johnsona a jeho skvělou partu, tak jo." Elle vyvalila oči a Cameron, který k nám mezitím doběhl, obdivně hvízdl.
"No, myslím že bychom tě měli někam zavřít. Protože jestli se ještě budeš zlepšovat, budeš jako nebezpečná zbraň." Podotkl Cam a já ho praštila do ramene.
"Já bych ji spíš přirovnala k Ivanovovi. Toho taky ještě nikdo neporazil a jeho pověst Boha je známá i mým rodičům. Ten chlap je legenda a ty budeš taky." Ignorovala jsem jejich pochvaly a nandala si jídlo na tác. Pak konečně dostala Elle dobrý nápad.
"Měla by sis to ošetřit. Pochybuji, že s roztrženým rtem se ti bude dobře jíst. Zajdeme na pokoj a já ti to ošetřím, protože na ošetřovně bude Johnsonova banda. Zaručeně budou mít problémy, protože to bude muset sestřička nahlásit." Elle mi vzala tác a Cameron mě otočil ke dveřím.
"A když už mluvíme o problémech, támhle je Ivanov. Jak kolem něj projdeme, aniž by si všiml Taši?" Elle i já jsme se zarazili. Ivanov si myslí, že jsem v klidu došla na ošetřovnu i nazpátek a že teď sedím na pokoji nebo tady někde v jídelně a cpu do sebe jídlo. Ivanov mluvil s jiným učitelem a zároveň strážcem a pak se začal rozhlížet po jídelně. Očividně někoho hledal. A taky našel.
"No, naneštěstí je náš problém vyřešen, protože si nás všiml a jde sem." Jeho pohled mluvil za vše. Ví, co se před chvílí stalo. A není zrovna dvakrát nadšený.
"Tašo, pojď na chvíli za mnou. Tví přátelé ti vezmou tác na pokoj a tam na tebe počkají." Víc neřekl, jen se otočil a šel směrem do ředitelny. Šla jsem tedy za ním.
"Jak si to představujete, slečno Slezsky? Zranit šest studentů a ještě jim vyhrožovat. Copak je tohle normální?" Ředitelka Eagle si posunula brýle na svém orlím nose. To jméno ji skvěle vystihuje.
"Ano, zmlátila jsem šest studentů, ale musím Vaše informace upřesnit. Byla jsem sama proti šesti klukům, kteří se mi chtěli pomstít za to, že jsem jim zabránila v šikaně jedné mojí spolužačky."
"Ano, ten případ jsem vyšetřoval. Pan Johnson šikanoval jednu studentku a tady slečna Slezsky se jí zastala a musela použít hrubou sílu k obraně," upřesnil moje informace Ivanov.
"No to ale nevysvětluje, co jste dělala venku během vyučování!" Vypískla ředitelka.
"Strážce Ivanov mi dal volno. Nebylo mi dobře, a tak mě poslal na ošetřovnu. Tam jsem si vyzvedla prášky a když jsem šla na pokoj, střetla jsem se s Johnsonem a jeho kamarády. Vyhrožovali mi, že se mi pomstí a já jsem se pouze bránila. To, že na mě jeden vytáhl baseballovou pálku Vám asi neřekli. No, nakonec jsem se ubránila a řekla jsem jim, že pokud budou vyhrožovat mě nebo mým přátelům, tak to skončí mnohem hůř. Tím jsem myslela, že je nahlásím u Vás, ne že je zase zmlátím." To sice není pravda, ale kdo se dozví, jak jsem to myslela? Zakručelo mi v břiše.
"Dobře. To mění celou situaci. Pan Johnson a jeho přátelé budou potrestáni. Ivanove, ošetřete slečnu Slezsky a doprovoďte ji do jídelny. Určitě má hlad." S těmito slovy s námi skončila.
Dimitrij mě odvedl do tělocvičny, kde je příruční lékárnička. Sedla jsem si na židli a Dimitrij naproti mě.
"Jsem rád, že aspoň nějaký žák si z mojí hodiny něco odnese." Zasmáli jsme se.
"Podle Elle se ze mě stane legenda. Jako z tebe, soudruhu." Zvlnila jsem rty do úsměvu a doufala, že se ho má slova nijak nedotkla.
"Já se slečnou Ramsey souhlasím. Určitě se z tebe stane legenda, soudružko." Zase jsme se zasmáli. Na naší škole je spousta strážců z Ameriky a Evropy, ale z Ruska skoro nikdo. To byl další důvod, proč jsem dostala Dimitrije jako opatrovníka. Oba dva jsme u Ruska. Teda rodiče jsou z Ruska, já jsem se narodila tady v Americe, ale Dimitrij je Rus tělem i duší. Ale nejvíc je to slyšet na jeho přízvuku. Taky ovládám ruštinu, ale ten přízvuk není tak výrazný.
"Žalovať sja těbja za Rusii?" Dimitrij se na mě překvapeně podíval. Asi zvažoval, jestli to myslím vážně. Nakonec si povzdechl.
"Vral by, kak da ja skazal nět. No raz, kagda vy načinajetě dělať, štoby pryvyknuť." V tom mi to došlo.
"Čuvstvujetě li vy sebja cižimzděs?" Ani nemusel odpovídat. Já, kdybych byla na jeho místě, určitě bych se tak cítila.
"Sejčas ně tak mnogo. Ješť ljudi što ja byl zděs značitělno boleje pryjatnym." Můj pohled se hned stočil k obvazům na rukách. Už několikrát mě napadlo, jaké by to bylo ocitnout se s Dimitrijem v jisté situaci. Jeho ruce mě pohladili na krku, tváři a nakonec mě jemně chytil za bradu. Pomalu jsem zvedla oči a střetla se s jeho podmanivým pohledem. Ty rudé oči byly tak nádherné, až jsem najednou nemohla popadnout dech. Bylo vidět, že i Dimitrije se něco zmocnilo, ale najednou byla ta ohromující přitažlivost pryč.
"Myslím, že už je to dobrý. Díky za ošetření, soudruhu," vykoktala jsem rychle ze sebe a odešla. Byl tak překvapený, že ani neměl šanci zarazit mě. A nebo mě ani zarazit nechtěl.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 LussyNda LussyNda | Web | 4. ledna 2012 v 21:06 | Reagovat

moc pekna kapitolka :-)

2 Jenny Jenny | 23. října 2012 v 13:49 | Reagovat

nechtěla bys napsat co ta azbuka znamená? :D já totiž rusky neumim :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama